Pavlí otevři okno,
řekla Vlaďka, rozechvělým hlasem a zadívala se na dceru, jak otevírá okno, kterým do místnosti začal proudit svěží letní vánek.
Pavla přelétla zrakem po místnosti.
Pokoj je sice malý, zato velice útulný.
Je tu vše, co má její maminka tolik ráda. Květiny na okenním parapetu, světle modré stěny zdobí portréty vnoučat. V koutku si vesele štěbetá malá rozela a na pohovce se líně protahuje trpasličí pudlík.
Pavly zrak spočinul na drobné postavě sedící v křesle. Světle růžový potah, zdobený drobnými šedými kvítky, ještě více zjemnil onu laskavou tvář. Ranní slunce jež vrhlo paprsky doprostřed místnosti rozzářilo její bělostné kadeře.
Je tak drobná, pomyslela si Pavla.
Přes vyryté vrásky ve tváři je stále velmi pohledná.
Kolik bolesti je skryto za tím milým úsměvem?
„Ach!“
povzdychla si dcera.
Co bych dělala já, kdybych měla zažít to co ona?
Z té představy se ji orosilo čelo potem.
Po očku stále sledovala maminku.
Z hlubokých modrých očí mamince stékaly slzy, které hned stírala.
Jako by se za ně styděla.
Obě se mlčky zadívaly na konferenční stolek, na němž leží ještě otevřený notebook.
Z toho pohledu až mrazilo.
Notebook, který byl v posledních třech letech hlavním spojením s Drahuškou. Milovanou druhorozenou dcerou, kterou matce náhle odebral zlý osud.
Byl to opravdu osud?
Pavle se zatoulaly myšlenky na den před třemi lety, kdy vznikla nevinná fotografe, jenž následně otevřela časem zhojené rány.
S maminkou rády podnikají výlety po českých památkách. V to osudové sobotní dopoledne si užívaly Průhonický park.
Zámek se ve slunečním světle hrdě tyčil nad hladinou rybníka, na němž volně plulo hejno kachen. Stromy se lehounce pohupovaly za pomoci vánku.
Obě se kochaly pohledem na probouzející se jarní přírodu.
„Je tu krásně, viď mami,“
řekla Pavla a nastavila tvář rannímu slunci, které se vyhouplo nad parkem.
„Ano to je,“
odpověděla polohlasně.
„Já mám jaro nejraději, na jaře se příroda vdává, vše začíná úplně od znova,“
dodala s úsměvem.
Procházely se a vzpomínaly na časy dávno minulé.
V tom Vlaďku zaujaly keře, které se před nimi objevily.
„Podívej, jak to tu krásně kvete,“
ukázala na barevnou záplavu právě kvetoucích Rododendronů.
„Tak pojď mamčo, já tě vyfotím,“
vyndala Pavla z kabelky telefon.
V tu chvílí by ani jednu z nich nenapadlo, že tato fotografie, za měsíc změní život tolika lidem.
Osud!!
Je to opravdu tak.
Pavla se vrátila duchem zpět do místnosti. Zadívala se na maminku, sedící v křesle. Otázkou jí vytrhla z toku myšlenek.
„Mami, nechceš něco?“
zeptala se jemným hlasem.
„Ne, děkuji Pavlí, jen si trošku odpočinu,“
odvětila a ponořila do svých myšlenek.
Kde se to tenkrát všechno zlomilo?
Proč se nezachovala jinak?
A jak by se zachovala dnes?
To vše se jí honilo hlavou.
Mohly za to ty modré šaty?
Vždyť s Mirkem, otcem Drahušky, byla opravdu šťastná.
Zdálo se, že společně prožijí dlouhý a spokojený život. Takový, o kterém snívala již od dětství.
Kdo odnesl ty chvíle plné lásky, štěstí a radosti?
Opět si setřela slzu, která bez vyzvání začala stékat po tváři.
Musíš být silná!
Přikazovala si stále v duchu.
Nechceš přeci dělat rodině starosti. Musíš se s tím poprat, čas stejně nevrátíš!
Snažila se uklidnit.
„Mami je ti dobře?“
opět se dcera ujišťovala.
„Je neboj já to zvládnu,“
odpověděla a pokusila o úsměv.
„Tak já nám alespoň uvařím kafíčko.“
Lehce pohladila maminku po tváři a odešla do kuchyně.
Cítila, že chce být sama se svými vzpomínkami.
Vlaďka se ponořila do časů minulých.
Vrátila se zpět o 55 let. Znovu jí bylo dvacet jedna let.
S Mirkem se poznali jednoho zimního dne roku 1965.
„Och,“
povzdychla si.
Jak je to už dlouho, a přeci, jako by to bylo včera.
Na hasičský bál ji tenkrát vytáhnul Míla, její nejstarší bratr.
„Vladí, pojď se mnou na ten bál,“
stále dorážel.
„Ne Mílo podívej, co tu mám práce,“
odpověděla a dál skládala čerstvě vyžehlené prádlo úhledně do skříněk.
„Ale to ti neuteče, pojď. Pobavíš se, vždyť to také potřebuješ, přeci nebudeš celý život jen uklízet,“
škodolibě se zasmál a lehce do ní strčil loktem, aby jí pobídnul.
„Tak jo, ty bys ukecal i mrtvolu,“
šibalsky se na bratra usmála a šla se převléknout.
Mílu má ze všech bratrů nejraději. Je skvělý posluchač a miluje jeho smysl pro humor.
Už jako malé jí říkával:
„Hlavu vzhůru Vladí, ono to nějak dopadne…“
„Alespoň tě konečně seznámím s Mirkem,“
volal na ní do vedlejší místnosti.
Cestou začalo tak hustě sněžit, že po chvilce nebylo vidět na krok. Oba přivírali oči před ostrým větrem a záplavou vloček.
„Vidíš, to je znamení,“
sotva ze sebe vypravila Vlaďka, jelikož hned měla ústa plná sněhu.
„Jaké znamení, prosím tě, normálně sněží,“
zasmál se Míla.
I když ani Míla nepamatuje takovou sněhovou bouři.
„Ty tvoje znamení,“
smál se.
„Pohni, ať už tam jsme!“
Vzal sestru za ruku, aby jí pobídl, k rychlejšímu kroku.
„Ahoj, no to je dost. Kde jsi takou dobu?“
přivítal se Mirek s kamarádem, hned mezi dveřmi.
„Čus,“
oplatil Mirkovi pozdrav.
„Viděl si, co se děje venku? Je tam vánice jako z filmu,“
usmál se Míla a oprašoval si sníh z bundy.
Vlaďka si sundala zasněženou čepici, z pod ní se vysypal závoj vlnitých blond vlasů. Na mrazem ošlehané tváři se leskly zbytky vloček. Sytě modré oči lemovala černá linka, kterou zdobily husté řasy.
Koutkem oka si povšimla Mirkova pohledu.
Míla nelhal, když říkal, že se kolem Mirka točí hodně žen. Je opravdu hezký, pomyslela si.
„Mohu vás seznámit?“
zaznělo do prostoru.
„Vladí, to je Mirek.“
„Velice mě těší,“
řekl a zadíval se jí přímo do očí.
„Míla o Vás často mluví, takže mi připadá, že se vlastě známe.“
„I já Vás ráda poznávám,“
odvětila nesměle Vlaďka.
Její drobná, zkřehlá ruka se takřka ztratila v Mirkově velké horké dlani.
„S dovolením,“
řekl nesměle a upravil jí neposedný pramínek vlasů. Zlehka se přitom dotkl její tváře. Vlaďce se zatajil dech, na těle pocítila husí kůži.
Ty jo! Co to je? Uklidni se, řekla si u duchu.
„Omluvte mě na chvilku, jdu se trochu upravit.“
Musím vypadat hrozně, projelo jí hlavou.
Míla mezitím objednával víno, při tom tak trošku laškoval se servírkou. Mirek stále po očku zkoumal jeho sestru. Zaujala ho na první pohled. Jak je něžná, pomyslel si. Čiší z ní takový klid. Její oči svítí čistotou a upřímností. A ty nádherné vlasy, dlouhé až k pasu.
Mirek sám sebe nepoznával.
Všichni tři se chopili vína k přípitku. Vlaďku upoutaly rubínové prstýnky jenž, se volně točily po okraji skleničky.
Z krátkého zasnění, ji vyrušila slova:
„Tak na to, že se konečně poznáváme. A na tykání.“
Pohledem se střetli. Mirek se naklonil k polibku, Vlaďka stála jako socha. Jen se upřeně dívala do jeho tmavě zelených očí, které lemovaly neskutečně dlouhé řasy.
„Cink“, zaznělo, když se obě sklenice dotkly.
Následoval první polibek. Zatím jen tak letmý.
Ale oba v tu chvíli cítili, že nechtějí, aby byl poslední.
První doušek vína rozlil po těle příjemné teplo, až se jí zatočila hlava.
Je silné. Pomyslela si.
Vlaďka těkala pohledem po místnosti, ale zároveň po očku pozorovala Mílu s Mirkem. Vyměňovali si nové zážitky. Mirek jako zaměstnanec Silnic a dálnic, jezdil často na služební cesty a měl tak stále spoustu zážitků.
Vlaďku upoutal Mirkův projev. Hltala každé jeho slovo.
Zkoumala jeho ostré rysy ve tváři, líbilo se jí, jak si upravuje patku světle kaštanových vlasů, jež mu lehce padala do očí. Z vyhrnutých rukávů u košile se hrdě dmuly velké svaly.
Je zábavný, vtipný, a ještě k tomu milý.
Pomyslela si, až jí to vyloudilo úsměv na tváři.
Raději se opět rozhlédla po místnosti bývalého Vinořského zámečku. Měla pocit, že to na ní musí každý poznat.
Její pozornost na chvilku upoutala jedna ze zbylých maleb na stěnách, zachycující mileneckou dvojici. Pozůstatky z dob, dávno minulých.
Kolik milostných příběhů se tu asi odehrálo?
Pomyslela si.
Nyní tyto lidské osudy připomínají už jen omšelé fresky na stěnách, ve kterých se bohužel, už ani moc číst nedá.
V tom ucítila Mirkův pohled.
Otočila se a jejich oči se opět střetly. Tělem jí projelo nečekané vzrušení. Ještě dnes se zastydí, když si vybaví myšlenky, kterým se v ten okamžik oddávala.
V místnosti zazněly první tóny.
„Smím prosit?“
zeptal se nesměle Mirek.
Vlaďka přikývla a v mžiku se ocitla Mirkovi v náručí. Pluli parketem jako jedno tělo.
Takový pocit ještě nezažila. Přála si, aby to nikdy neskončilo.
A to se mi ani nikam nechtělo. V duchu se zasmála.
Byla bláhová, když se nechávala, tak dlouho bratrem přemlouvat.
Comments