UntitledPost.jpg-15.png
Proč jsem knihu napsala

Tato povídka vznikla na základě výzvy povídkového nenávodu, kterou vedla Martina Heš Hudečková.

                                                           sperkarka-textu.cz
                                                   e-mail: hes@sperkarka-textu.cz

White on Black (kopie)(2)_edited.png

Do roka a do dne
 

Pavla se náhle zvedne od počítače a vyjde na verandu. Jarní vzduch příjemně zchladí její horké tváře. Zhluboka se nadechne a jen tak nepřítomně hledí do dáli.

„Co je? Děje se něco?“ vytrhne ji po chvilce Tony ze zamyšlení.

„Jsem úplně bezradná. Vůbec nevím, co mám dělat,“ pronese a zoufalým pohledem žádá muže o radu.

„Myslíš na svoji mamču a na ségru, viď?“ pohladí ženu po vlasech.

„Ano,“ Pavla lehce přikývne.

„Faktem je, že když tvoje máma odletí, vystaví se riziku, že se nakazí. Nalhávat si něco nemá cenu. Oba víme, že už není nejmladší. A nedejbože aby nakazila i Drahušku. To by se výčitek nezbavila do konce života... Ale zase na druhou stranu, může to být jejich poslední setkání.“ 

„No právě! A hlavně – mamča o tom, že by do Irska neodletěla, nechce ani slyšet. Jsem fakt bezradná.“

„Koukej. Mimořádné zprávy, pojď dovnitř,“ řekne Tony a zesílí televizi. „Ježíši, zemřela paní Zátopková… hele a taky uzavřeli hranice!“ Na chvilku se odmlčí a pak dodá: „Na kdy má máma tu letenku?“

„Na zítra,“ odvětí Pavla a jen tupě zírá na televizi. Proboha, co se to děje?! Uzavřené školy, obchody a teď i hranice! To mamča nepřežije. Musím zavolat ségře a dát s ní videohovor. Po čtyřech zazvoněních jsou ve spojení. 

„Ahoj Drahuško,“ sotva ze sebe vykoktá, když sestru uvidí. Bože, už je jí sotva polovic, pomyslí si a začne jí opatrně popisovat, co se před chvilkou dozvěděla z televize. Očekávala všechny reakce, ale toto jí opravdu vyrazilo dech. Drahuška je zcela klidná a vyrovnaná. Naopak! Ona utěšuje Pavlu. 

„Pavlí, já to tu také sleduji,“ řekne klidným hlasem. „Maminka nikam nepoletí. Já jí zavolám a vysvětlím jí to...“

Pavla mlčky pozoruje monitor. Vůbec neví, co má na to říct. Moc dobře si uvědomuje, jak se Drahuška na mamku těší. A teď?! Zavřeli letiště, kvůli nějakému novému viru. Jen těžko se jí hledají slova. Náhle zkratovitě pronese:

„Víš, Drahuško, tvůj a mamčin příběh je tak dojemný, že by si zasloužil, aby se o něm napsala kniha.“

„Jé, to je super nápad,“ zareaguje Drahuška nadšeně a pak ještě s úsměvem dodá: “Pavlí, kdyby se to tenkrát nestalo, tak ty bys tu dnes nebyla. Zkrátka to tak mělo být.“

„Přesně to mi říká i mamča,“ usměje se Pavla. 

Drahuška... Po chvilce převede hovor na svoji prvorozenou vnučku.

Pavla ji poslouchá, myšlenkami je však zcela jinde. Sice mají obě pravdu, že by tu nebyla, nebýt zloby a zášti, kterou podpořil totalitní režim před lety. Na druhou stranu – kolik bolesti a utrpení jim oběma přineslo to, že je od sebe v roce 1969 násilím oddělili, a ještě ke všemu na základě pomluv a vykonstruovaného soudního procesu? Drahušce tenkrát bylo dva a půl roku. Dlouhých čtyřicet osm let se neviděly, a když se díky neuvěřitelné náhodě opět shledají, vypadá to, že jim osud znovu odměří jen dva a půl roku. Pavle naskočí husí kůže, hrdlo se sevře a jen tak tak zadržuje slzy.

Zbytek dne a pak i celou noc jí stále vrtá hlavou myšlenka, kterou zkratovitě vyřkla. Nemůže si pomoct a opět sestře druhý den zavolá. 

„Drahuško, víš, jak jsme se včera bavili o té knize. Já ti slibuji, že udělám vše proto, aby ta kniha vyšla,“ pronese a tím dá sestře slib, který nelze nesplnit. V duchu se uklidňuje, že najde někoho, kdo jejich příběh napíše.

Když se uzavřely hranice, všichni doufali, že to bude třeba jen na čas a mamča do Irska přeci jen odletí. Bohužel! Jako by s odchodem paní Zátopkové odešla svoboda pohybu a možná i svoboda jako taková. 

Drahuška se maminky nedočkala. Bojovala do poslední chvíle, žel zhoubná nemoc byla silnější. Mamča se nezúčastnila ani posledního rozloučení. Letadla stále ještě do Irska nelétají. 

Dva týdny po pohřbu Pavle přijde e-mail.

„Tony, píše mi Drahuška!!!“ vyhrkne a nevěřícně civí na monitor. Ale ta je přeci již... Pavlu polije studený pot. Srdce se jí rozbuší natolik, že se pomalu nemůže ani nadechnout. Po otevření zjistí, že zprávu posílá Drahuščin manžel a plní tak poslední přání své ženy. Pavla si vytiskne přílohy, usedne do křesla a čte. Čtyři stránky papíru psané Drahuščinou rukou zachycují tolik bolesti a radosti zároveň, že Pavlu nutí číst je stále znovu a znovu. Dozví se, například, že jedna z účastnic oné události roku 1969 se stala Drahuščinou macechou a několik dlouhých let ji psychicky i fyzicky týrala. Dozví se i mnoho dalšího…

Po chvilce si otře slzy. „Tony, už jsem se rozhodla. Já to napíšu.“

Usedne nad klávesnici a začne skládat slova. Tvoří věty, které se z ní sypou v podobě bolestné melodie. Za čtrnáct dnů má hotových pět kapitol a za dva měsíce je rukopis na stole. Postupně, již v průběhu psaní, dává knihu číst svým známým a poté i neznámým…

„Ahoj ženo, opět u počítače?“ vychrlí na Pavlu Tony po příchodu z práce rovnou mezi dveřmi. „Vždyť z toho zblbneš, měla bys odpočívat... A už víš výsledky, mluvila jsi s doktorem?“

„Ahoj lásko, to je neuvěřitelné. Pojď se podívat, jaké mám reakce na knihu,“ raduje se Pavla. „Skoro všichni píšou, že ji přečetli na jeden, nejvýš dva zátahy. A Sisi píše...“ Najednou se Pavla odmlčí a znovu si pozorně přečte dovětek od kamarádky. Kromě pochvalné recenze Sisi zmíní myšlenku, jež Pavlu při psaní také oslovila, a dokonce více, než by bylo zdrávo. 

Sisi píše… Je strašné, když matka přežije své dítě, a tvoje maminka přežila již dvě. Tak snad nepřežije i tebe. To by bylo fakt prokletí. Ano, stejná myšlenka Pavlu také při psaní napadla. Opravdu to vypadá jako nějaká kletba. V roce 2018 umírá v nedožitých 54 letech nejstarší sestra. Letos, v roce 2020, odešla v nedožitých 53 letech Drahuška... a Pavla má za dva roky oslavit 52 let? Fuj, oklepe se.

„Tak co píše Sisi? Jsi mi to nedočetla. A co říkal ten doktor? Dozvím se dnes něco?“ Polibkem vytrhne Tony ženu ze zamyšlení. „Co je s tebou?“

„Nic, jsem v pohodě. Jo a doktor říkal, že dobrý. Až budou všechny výsledky, domluvíme se na termínu operace. Ale to víš, zítra začíná předprodej knihy, a tak jsem trochu nervózní,“ kamufluje Pavla svoje myšlenky.

„Tak nebuď. Máš nás, celou rodinu. I kdyby ti nikdo nepřispěl, ta kniha vyjde. Pravda je, že druhá vlna koronaviru asi lidem moc nepřidá na chuti investovat do knihy, která notabene vyjde až někdy v červnu. Ale neboj, ty to zvládneš,“ pohladí ženu po vlasech …

Tony měl pravdu. Již od první minuty zahájeného třicetidenního předprodeje Pavlu velice mile překvapují a dojímají veškeré reakce. Přispívá rodina, známí, a dokonce i zcela neznámí lidé. Před týdnem jí zcela vyrazila dech Monika Absolonová, která si náhodně přečetla ukázku a zcela bezprostředně a nezištně se o knize zmínila. Tím Pavle také velice pomohla. Zlomový však byl devatenáctý den předprodeje.

„Tony, to ti musím říct!“ volá Pavla nadšeně manželovi. „Představ si, ráno tam bylo 87 % vybrané částky… v poledne 96 % – a teď už je tam... 106 %, já se snad zblázním!“

Předprodej Pavliny knihy skončil úspěšně a nyní se může začít pracovat na výrobě. Termín vydání je v červnu. Pavla se netají tím, že by si přála dřívější datum. Stojí však nohama pevně na zemi. Ví, že není možné v tak krátkém časovém horizontu zvládnout redakci, sazbu knihy, doladit obálku, připravit reklamu sponzora... Pak korektury a další úpravy. Oslovit tiskárnu... Jelikož má ale kolem sebe úžasný tým, pustí se hned společně do práce a vše jde jako po másle.

Kromě toho se Pavla připravuje také na operaci a zároveň se pouští do psaní další knihy. Lékaři na základě výsledků a s přihlédnutím k rodinné anamnéze (právě ono úmrtí Drahušky na tuto nemoc) volí radikální řešení. Všechno musí pryč. Pavla podstoupí ve fakultní nemocnici úspěšný zákrok a hned třetí den po operaci jí grafické studio pošle hotovou knihu na schválení s tím, že již může zamířit do tisku. Pavla s příjemným chvěním odesílá hotový rukopis vydavateli a s netrpělivostí sobě vlastní očekává termín. 

„Tony! Povedlo se to!“ raduje se Pavla. Přečetla si zrovna e-mail z vydavatelství, že datum vydání je stanoven na patnáctého března. 

„Přesně loni touhle dobou jsi to Drahušce slíbila, viď? Takže do roka a do dne. Gratuluji,“ rekne Tony a obejme svoji ženu.

Bože, ono to vyšlo, pomyslí si Pavla a zahledí se na nedaleké kopce. V duchu se raduje a také ví, že jí sestra již podruhé zachránila život. 

„Děkuji ti, Drahuško. Splnila jsem slib – do roka a do dne…“ šeptne a užívá si objetí a nádherný pohled do dáli.

Zpět
Pavla Pavlíčková Kovaříková