UKÁZKA Z KNIHY

                                                               1. kapitola

                          Záhada v muzeu – Léto, rok 2020

​

​

„Mamčo, tak tady je máš. A já zas letím,“ položí Míša brýle na stůl a raději se hned loučí, aby nechytla ještě nějaký ten úkol.
„Jo, jo, děkuji jsi hodná,“ mávne maminka ledabyle rukou. Je totiž plně pohlcena prací, a tak dceru moc nevnímá. Jen na ni ještě zavolá.
“Ale do sedmi doma?!”
„Jasně,“ přikývne Míša.
Po chvilce se maminka protáhne zvedne oči od počítače a překvapeně ji pozoruje.
„Co je? … Co tu stojíš jako opařená? diví se.
„No … víš … já …, ale to nic,“ vykoktá ze sebe Míša a dál zírá na sošky, které má před sebou.
„Mami, … co to je? “ ukáže do vitríny.
„To jsou Mucošci,“ odpoví.
„Mucošci?! Já měla pocit, jako by se na mě koukali!“ reaguje překvapeně.
„Co? Říkala jsi něco?“ ptá se maminka.
„Ne nic,” zamumlá a otočí se k odchodu. Náhle si všimne, že se sošky pohnuly. Ztuhne a opět se na ně zadívá. To je přeci nesmysl! pomyslí si a přejde na opačnou stranu. Ty jo? To je fakt divný. Zas se na mě dívají!!!
„Co tu pochoduješ? Neříkala jsi náhodou, že pospícháš?“ kroutí maminka hlavou.
„Jo! Vždyť už jdu,“ otočí se a dojde ke dveřím. Nedá jí to a naposledy se ohlédne. Sošky ve vitríně ji přitahují doslova jako magnet…
Míša sem, do muzea Mladoboleslavska, chodí za maminkou již od mala. Zná tu spoustu nalezených historických předmětů, ale nikdy ji nic nepřitahovalo jako tyhle sošky. Má pocit, jako by ji tu dnes něco drželo. Vrátila se ode dveří a vyndala si jednu sošku z vitríny.
„Miško! Opatrně, ať ti neupadne. Raději ji hned polož,“ lekne se maminka, jakmile zjistí, že dcera bere sošku z vitríny. „Kdyby se jim něco stalo byl by to strašný průšvih. Jsou strašně vzácné.“
„Neboj,“ odsekne Míša, a i přes zákaz si sošku prohlíží.
„Mami, proč jsou tak vzácné?“
„Hele neříkala si náhodou, že pospícháš?“ směje se maminka.
„Sošky Mucošků se našly při nedávném archeologickém průzkumu u zdejší zříceniny. Pochází asi tak ze 14. století. To bylo za vlády Karla IV. Víš, kdo byl Karel IV.?“ hned dceru zkouší.
„Jo, vím,“ odsekne Míša. Karel IV. ji přeci vůbec nezajímá. Zato Mucošci ji doslova uhranuli.
„Je to první objev tohoto druhu. Ani já sama jsem nikdy nic podobného neviděla,“ pokračuje maminka.
Míša poslouchá, a přitom hladí malinkatou sošku. Náhle si všimne, že ji po prstech stékají růžové kapičky. Nechápavě se rozhlíží kolem sebe a pátrá odkud se ty kapky vzaly. Maminka si toho všimne a ihned dceru napomene.
„Tak chceš to vyprávět nebo ne?!“
„Jo chci,“ brání se Míša. „Ale podívej…, mám na prstech kapičky, ale nevím, kde se tam vzaly. V mamce hrkne, „Probůh! Okamžitě ho polož! Máš mokré ruce!“ hněvá se, „a saháš na Mucoška. Vždyť ho můžeš poničit!“
„Mami, nerozčiluj se,“ uklidňuje ji Míša. „Já mám suché a čisté ruce, ale najednou se mi na nich objevily tyhle růžové kapky, “ brání se Míša.
Maminka svraští čelo a podívá se na ni poněkud nedůvěřivě. Prohlédne si její ruce a pak hned sošku, aby se přesvědčila, zda je v pořádku.
V ten moment obě ztuhnou. Krve by se v nich nedořezal.
„Mami, ta soška pláče!?“ vyjekne Míša.
„Ale jdi ty. To je nesmysl!” řekne nejistě, jelikož by i ona řekla, že Mucoškovi stékají malinkaté růžové slzičky. Je zmatená, a tak raději sošku položí na stůl. Ne, že by se jí bála, ale jistota je jistota.
„Mami dopovíš mi to?“ žadoní Míša.
„No, pravda je, že za ty tři dny, co tu jsou, …dějí se zde divné věci,“ řekne maminka zamyšleně.
„Jaké divné věci?” zajiskřila Míša zvědavostí.
„Ráno, když přijdu do práce, jsou rozházené pergameny po celém stole. Jako by tu někdo něco hledal. Vitrínka, ve které jsou Mucošci vystavení, je každé ráno odemčená. Nejdříve jsem se uklidňovala, že jsem ji jen zapomněla zamknout. Včera jsem si dala pozor, ale ráno byla zase odemčená. A ke všemu, mám takový divný pocit, jako by se na mě stále koukali.“
„Koukali?“ V Míše hrkne, jelikož měla ten samý pocit.
„Teda, mami, to je záhada,“ zamyslí se.
Začne v ní hlodat, ještě větší červíček zvědavosti.
„Hele, mami, a proč se ta soška jmenuje Mucošek, to je takový divný název, ne?
“My jsme je pojmenovali podle nápisu na pergamenu, který měly u sebe,“ podívej. Přinese onen pergamen a začne číst:

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

​

​

​

​

​

​

„No, hezký, ale tomu nápisu moc nerozumím,“ drbe se Míša na spánku a přemýšlí.
„Tedy, Míšo, já tě dnes opravdu nepoznávám,“ kroutí maminka hlavou. „Že by tě konečně začaly zajímat také jiné věci, něž ty tvoje věčné lumpárny? Víš, já si někdy myslím, že to tam nahoře popletli ty jsi měla být kluk. Jsi sice krásná modrooká blondýnka, ale člověk tě jinak než rozervaných džínech a s kšiltovkou na hlavě nevidí,“ dobírá si maminka dceru z legrace.
„Ha, ha, ha, fakt vtipný, mami,“ reaguje Míša a už, už se natahuje po pergamenu.
„Ne!!! Nesahat!“ zhrozí se maminka. „Je strašně křehký mohl by se zlomit. Ukážu ti ho sama.“
Rozbalí znovu pergamen, ve kterém je uschovaná podivná mapa a taky alchymistický almanach.
Mapa? Alchymie? ... sakra to začíná být fakt dost zajímavý, pomyslí si Míša.
“Mami, ta mapa je k pokladu?“
„No, to nevím, jestli je k pokladu,“ usměje se, „ale zvláštní na ní je to, že je složená ze čtyř částí. Podívej,“ řekne a podá mapu dceři. „Každou část mapy musel malovat někdo jiný. Vidíš, jiné písmo, jiná kresba.“
„K čemu je dobrý lepit čtyři různé části mapy k sobě?“ šklebí se Míša, a přitom kroutí hlavou. „To je přeci nesmysl!“
„To nevím, ale co vím jistě, že už musím pracovat,“ políbí dceru na čelo a usedne zpět k počítači.
Míša se na chvilku zamyslí, mohla bych to prozkoumat s partou.

                                                     

 

 

 

 

 

 

 

​

​

​

​

​

​

 

                                               

 

                                                3. kapitola

 

                                   Legenda o ztraceném pokladu – Léto, rok 2020

​

„Alberte, tak pojď už konečně!“ volá ho maminka již potřetí k večeři. Einstein je však plně zabraný do studia, takže vůbec nevnímá, co se kolem něj děje.
„Tak ale už!“ rozrazí se dveře pokoje a v nich stojí již značně nahněvaný táta. „Alberte, okamžitě pojď k večeři, máma už to kvůli tobě 3x ohřívala.“
„Jo, taťul, už jdu,“ ledabyle přikývne
„Co to studuješ?“ nakoukne taťka synovi přes rameno.
„Mapy a alchymii.“
„Vážně? Ukaž,“ řekne a se zájmen se posadí k synovi.
„Víš, taťul, my s partou řešíme takovou záhadu, kterou Míša objevila u její mámy v muzeu. No
a já jsem nedávno četl pověst, která se váže ke zdejší Michalovické zřícenině a napadlo mě, že obě věci spolu souvisí.“
„Myslíš tu o ztraceném pokladu?“ zeptá se taťka.
„Jo, přesně tu. Jak to víš?“ podívá se na tátu udiveně.
„Já tu pověst znám. Píše se v ní, že v roce 1342 poničila zdejší hrad i přilehlé okolí veliká bouře. Karel IV. nechal poslal majiteli hrabství truhlu plnou zlata a stříbra, jenže ta se záhadně ztratila a spolu s ní i lidé z blízké osady. Traduje se, že za tím vším stojí mniši z nedalekého kláštera, kteří tajně provozovali alchymii. Díky lektvaru, jejž si vyrobili, změnili podobu lidí z oné osady a udělali z nich své sluhy. Tím se vysvětluje, že všichni přes noc záhadně zmizeli. Opuštěná osada pak časem zanikla. Ale ti začarovaní lidé prý někde zakopali zašifrovaný pergamen s návodem, jak je najít a vysvobodit. Kdo tu šifru rozluští, najde prý i ten poklad.“
„Přesně! Víš, já si myslím, že ta pověst nějak souvisí s těmi nálezy z muzea.“
„Jak souvisí?“ zajímá se taťka.
„V té pověsti se totiž píše, že k rozluštění záhady je potřeba zvláštní mapy, která otevírá bránu v čase. No, a Míša dnes v muzeu vyfotila tuhle mapu, dvě podivné sošky Mucošků, pergamen a alchymistický almanach. A vše pochází ze 14. století. Našlo se to nedávno při nějakých vykopávkách,“ vychrlí ze sebe Einstein, dobře si vědom toho, že jeho táta miluje všelijaké záhady a taky, že se roky zabývá sbíráním starých map.
„Člověče, Einstein, to zní zajímavě. Koukni,“ vybídne ho a ukáže na nedalekou zříceninu. „Vidíš, jak má nahnutou věž? Říká se jí Michalovická putna. Její poničení mají na svědomí horliví hledači pokladů, kteří kopali tak dlouho, až se takto nahnula.“
„A objevili něco?“
„Prý se tam jednou našel váček, v němž bylo 470 stříbrných mincí, ale ten pocházel z dob třicetileté války. Truhlice s pokladem se nikdy nenašla.“
V tom vtrhne maminka do pokoje. „No, to jsem poslala toho pravého, tak šup, šup ke stolu!“ zavelí.
Oba na sebe spiklenecky mrknou, sklopí hlavu a poslušně odejdou k večeři.
„Po jídle spěchají zpět do pokoje, kde taťka vysvětlí synovi, co všechno musí taková správná mapa mít.
„Einsteine, aby mapa dávala smysl, musí mít mapové pole, název, legendu a měřítko. Kdyby sis náhodou nevěděl rady, tady na internetu je skvělý pomocník,“ ukáže synovi odkaz a pokračuje: „Všechny tyto prvky tvoří kompozici mapy, bez nichž by nebyla kompletní. Ukaž mi ještě jednou tu mapu z muzea.“
Einstein mu podá mobil.
„No, je již hodně poničená,“ prohlásí a se zájmem si vše dlouze prohlíží. „Opravdu je na ní ještě tehdejší hrad Michalovice, dnes už bohužel jen zřícenina. Koukni, tady uprostřed se nachází brána a na ní erb hradních pánů. Mimochodem, ta brána tam stojí dodnes.“
Ještě dlouho to společně probírají. Einstein si vše poskládá dohromady a hned sestaví plán výroby mapy.
Nemohou nic odkládat, jelikož pozítří nastane úplněk a taťka z útržků mapy vyčetl, že tento červencový úplněk by mohl mít na mapu magický vliv.
Andy zjistila, že letošní červencový úplněk zvaný bouřlivý, bude ovlivněn trpělivým a systematickým znamením Kozoroha. Úplněk v Kozorohu dává prostor rituálům a snění. Pod jeho vlivem se mohou snadněji řešit všechny situace. Dává lidem sebevědomí a odhodlání. Saturn jako vládnoucí planeta Kozoroha vyžaduje řád a disciplínu, a tu na tak náročný úkol budou určitě potřebovat. Živlem Kozoroha je země, je to realistické znamení a vládne mu zdravý rozum. Součet čísel data, hodiny a minuty nadcházejícího úplňku je číslo 31. Vliv této magické trojky prostoupí skrze úplněk do našich životů. Jak už ukazuje číslo samo, trojka je ráda v partě. Počet tří bytostí dává šanci na splynutí a jednotu. Takže na stvoření mapy mají pouze jeden den!

 

 

1 Datum 5.7.2020 – hodina 6:44// součet (5+7+2+0+2+0+6+4+4=30 a 3+0=3)