UKÁZKA Z KNIHY

RODODENDRON         Za horizontem osudu

Rododendron_600x840px.png

Anotace

 

Skutečný příběh matky, které lidská zášť a zloba podpořená totalitním režimem v Československu vyrvala z náručí dvouletou dceru. Nebýt nevinné fotografie s rododendronem, nikdy by se znovu nesetkaly a vy byste tuto knihu nečetli. Projděte se spolu s nimi po molu života. A vydejte se na cestu k odhalení osudových okamžiků stojících za jejich utrpením, která trvala dlouhých 48 let. Kniha psaná rukou sestry znovunalezené Drahušky  připomíná, že i zdánlivě nalezená štěstěna je vrtkavá. Příběh v knižní podobě je totiž jejím posledním přáním, které vyslovila, než ve své loďce odplula za pomyslný horizont osudu.

                                                                      

                                                   Ukázka

Asi jsem neměla ještě chodit. Pomyslí si Marta a pohladí kamarádku po vlasech. „Vladí, neboj, všichni jsou v pořádku,“ snaží se ji uklidnit. "Ty jsi jen nevydržela nápor všech událostí, a nakonec ten soud, ...“ zkusí Vlaďku opatrně vrátit do reality.

„Soud, jaký soud, proboha Martí, co se stalo?“ obrátí se na ní nechápavě. Přístroje, na kterých je Vlaďka připojená se začnou nebezpečně ozývat. Návštěvu přeruší sestra. „Už musíte jít,“ řekne Martě, „paní je slabá, musí odpočívat.“

Marta se klepe nervozitou, políbí kamarádku na čelo se slovy, „Vladí, opatruj se,“ odchází, ještě zahlédne, jak sestra píchne Vlaďce injekci, zřejmě na zklidnění. Ano, ještě je moc brzy, neměla jsem za Vlaďkou chodit. Pomyslí si Marta a zkroušená opouští nemocnici. Vlaďka po chvilce usíná.

Bože, to ne! To se nemělo stát!!! Po probuzení Vlaďku mysl vrátí opět do reality. Slzy jí stékají po tváři, přemítá si veškeré události, jež se přihodily za poslední půl rok. Všechno to začalo týden před Vánoci. Těšící se na manžela, který se má každou chvilku vrátit ze služební cesty, připravuje v kuchyni večeři na uvítanou. Netrpělivě pozoruje bílé nástěnné hodiny. Už by tu měl být. Řekne si v duchu. Zřejmě se ještě stavil u tchyně, má to po cestě. Helena mi včera kladla na srdce, aby se u nich určitě zaslavil. V tom slyší klíče ve dveřích a s radostí běží milovaného muže přivítat.

„Holky, tatínek je doma, pojďte honem."

Obě dcerky s jásotem běží ke dveřím přivítat tatínka.

„Ahoj tatí,“ volají dcery radostně a v mžiku visí tátovi na krku.

„Ahoj lásko,“ přivítá Vlaďka radostně muže.

„Ahoj,“ odpoví vlažně a vyhne se polibku, který mu žena chce dát.

Vlaďka strnula údivem. Úsměv ve vteřině zamrznul, krev jí v žilách ztuhla! Chvilku zůstala udiveně stát a pak řekla. „Holky nechte tatínka, on je unavený po cestě. Hrát si budete až si odpočine.“ Obě děvčata rozmrzele odešla do pokojíku.

„Ach jo,“ ještě za nimi zaznělo.

 

Vlaďka odběhla do kuchyně, jelikož se jí začaly připalovat řízky. Mirek vešel do obývacího pokoje. Jeho pohledu neunikl úhledně nazdobený stůl. Štíhlé, vzorně naleštěné skleničky se třpytily u talířů, které zdobily vějíře z ubrousků. Uprostřed stolu stála váza s kyticí. S kyticí červenobílých karafiátů. Mirkovi z toho pohledu bylo nanic. Proč to dělá, sakra? Čeho tím chce docílit? Honilo se mu hlavou. Ještě teď mu vře krev v žilách, když si vybaví, co mu Helča před chvilkou říkala…

„No bráško, bohužel tě nepotěším,“ znějí mu slova Helči jako ozvěna. „Už je tak drzá, že se s ním klidně prochází po náměstí. Povídají si o tom i ženský v sámošce. V ruce prý držela kytku červenobílých karafiátů.“

 

Kytku červenobílých karafiátů! V Mirkovi propukla zlost, odvrátil zrak od stolu směrem k manželce. „Hezká kytka, od koho jí máš?“

„No tomu nebudeš věřit, “začala Vlaďka s úsměvem líčit. „Včera mi ji dala Helča, prý jí dostala od nějakého kolegy v práci. Řekla mi, abych si ji vzala, že ona si stejně na kytky nepotrpí,“...popisuje manželovi včerejší příhodu. Přitom si povšimne jeho udiveného pohledu. „Koukala jsem stejně tak překvapeně, jako teď ty,“ usmála se a začala nosit na stůl.

„To snad není pravda!“ Mirek bouchnul do stolu. „Tak ty s tím lhaním nepřestaneš! A ještě máš tu drzost do toho zatáhnou Helču. To už přesahuje všechny meze!“ křičel Mirek rozčíleně.

Vlaďka se na muže udiveně zadívala. „Jaké lhaní? Co to říkáš? Já ti vůbec nerozumím!“ reagovala udiveně.

„Jo tak, ty mi nerozumíš? Ale já už tomu rozumím dokonale! Taháš se se Štefanem! Celé Košice si o tom povídají. Lžeš mi do očí a děláš jakoby nic. Všechno si zkazila! Nechápu, jak jsem tě mohl milovat,“ sršelo z Mirkových úst jako blesk z čistého nebe.

Vlaďka upustila talíř s řízky na zem. Stála před prostřeným stolem, nevěřícně se na muže dívala a popadala dech. „Cože? Pro bůh, co to říkáš? Kde si k tomu přišel? To je nějaká legrace?“ skočila mu udiveně do řeči.

„Jo, tak tobě to přijde jako legrace? Mně tedy ne!“ ještě zvýšil hlas.

„Nekřič!“ snažila se jej uklidnit.

„Neříkej mi, co mám dělat, ty už ne!“ otočil se a bez jediného slova opustil byt.

Vlaďce se podlomily kolena a ztěžka dosedla na židli, nevěřícně koukala na zavřené dveře.

Dcery vyběhly z pokojíčku. Zaslechly bouchnutí dveří. „Mami, co se stalo?“ ptala se Irenka. „Kam šel táta? A proč máme jídlo na zemi? Ty brečíš?“

„Ne, jen mi spadlo něco do oka a jak jsem se lekla, tak jsem upustila talíř na zem. Jděte do pokojíčku, já to uklidím a zavolám vás k večeři.“

„A kam šel táta?“ opět zavalily matku otázkou, na kterou neznala odpověď.

Kam šel? Co to říkal o nějakém Štefanovi? Co to mělo být? Sama to nechápala. Tak jak by to mohla vysvětlit dětem? „Běžte si hrát, jsem řekla. Musím to tu uklidit.“ Nechtěla dát najevo pocity, které se v ní odehrávaly. Kam odešel a proč? Co jsem udělala špatně? To celé musí být nějaký nesmysl. Za týden je Štědrý den, do té doby se to vysvětlí, on se určitě za chvilku vrátí. Uklidňovala se. Ale on už se domů nevrátil.

***

Mirek nepřítomně sleduje svoji dceru, jak rozbaluje dárky.

„Tatí podívej, co mi přinesl Ježíšek,“ radostně výskne Drahuška.

„No vidíš, ta je krásná. Tak to jsi byla hodná.“ pochvalně reaguje otec.

„Tatí, a kde je máma? Kdy už za ní půjdeme?“ zeptala se Drahuška a odešla posmutněle od stromečku, na kterém již dohořívaly svíčky.

Mirek pohledem požádal o pomoc babičku, která pohotově odpověděla.

„Dádo, máma musela odjet do Prahy. Teď jsi tu s tatínkem se mnou a tetami Helčou a Dagmarou.“

„A kdy se maminka vrátí?“ dožadovala se odpovědi ani ne tříletá Drahuška.

„Pojď ke mně a ukaž mi tu krásnou panenku,“ převedla babička hovor jinam a začala si s vnučkou hrát.

Mirek odešel do kuchyně, kam za ním hned přišla Helena. „Já si nejsem jistý Helčo, že dělám dobře. Tohle není řešení,“ začal opět pochybovat.

„My tě přeci k ničemu nenutíme, ty ses rozhodnul sám, že už s ní nechceš být.“

„Jo to jo, to neříkám, ale Drahušce bude máma chybět a mně bude chybět Irenka.“

„To si musíš rozmyslet, co vlastně chceš! Jestli chceš, aby tvoji dceru vychovávala taková coura.“

„Hele ségra mírni se ve výrazech!“ okřikl ji Mirek.

„Na mně si vztek vylévat nemusíš, já za to nemůžu!“ uraženě odsekla. “Promiň, já to tak nemyslel.“ omluvil se.

„Miro jasně jsme se shodli na tom, že ona Dádu už neuvidí. Být s ní nechceš, tak musíme Dádu získat my. Už jsme to probírali stokrát, tak co o tom furt pochybuješ?!“ zareagovala naštvaně a pokračovala dál již v klidu. „Neboj Drahuška na ní za chvíli zapomene, je malá. Jednou ti poděkuje, že jsi jí toho ušetřil. Si představ, že by tvojí vlastní dceru vychovával cizí chlap, nebo jí odvezla do Čech. Jak často myslíš, že bys jí pak vídal? A co máma? Na to nemyslíš, její jediná vnučka a třeba by jí už neviděla.“

„Jo, já vím, že máš pravdu, ale je to těžký. Víš, já měl Vlaďku fakt rád, a hlavně se bojím, jak to Dáda zvládne,“ řekl Mirek posmutněle.

No to já vím, a proto tě od ní musíme držet co nedál," pomyslela si Helena. Jinak se zase zadíváš do té její tvářičky a vše začne od začátku.

„Neboj, ona si zvykne, má přeci nás,“ vrátila se k rozhovoru. Vzala bratra za ruku a odvedla jej zpět do pokoje, kde si hrála babička s vnučkou. „Vidíš, jak je šťastná,“ utvrzovala bratra o správnosti jeho rozhodnutí.

V tom zazvonil zvonek za dveřmi.

„Já tam jdu,“ řekla Helena.

Drahuška byla stále zabraná do hry, takže zvonek ani nepostřehla. Jen Mirek přes zavřené dveře zaslechl útržky rozhovoru.

„Ahoj, co tady děláš?“ zeptala se Helena.

„Ahoj, je tu Míra s Dádou?“ slyšel tolik známý hlas.

„Ne není, co by tu dělali, je Štědrý večer, tak jsou doma. Ne?“ odpověděla Helena bez zaváhání.

„No, doma nejsou, to bych je tu nehledala,“ odpověděla Vlaďka.

„Jdi domu oni se vrátí,“ snažila se jí zbavit.

„Helčo, prosím tě, kdyby se tu objevili, pošli je domu,“ prosila Vlaďka.

„Jo, spolehni se a veselé Vánoce,“ pohladila její dceru Irenku po vlasech, aby se neřeklo a zavřela za nimi dveře.

Mirek šel k oknu. Za záclonou pozoroval, jak se mu obě holky ztrácí v dáli, bylo mu hořko. Neměl bych si s ní přeci jen promluvit? Zamyslel se. Ale čeho bych docílil, stejně by mi lhala, a i kdyby se na krásně přiznala, tak bych s ní stejně už nemohl být. Proč to udělala sakra! Vždyť jsme byli tak šťastní. Na chvíli se zasnil. „K sakru!!!“ vyhrkl ze sebe naštvaně.

Sestra se na něj vyčítavě zadívala. „Tak si za ní utíkej, ale nechoď si nám potom stěžovat, až se přesvědčíš, že jsme měli pravdu!“

Mirek odešel od okna se slovy „vždyť už nic neříkám.“

 

***

 

Po cestě k soudnímu přelíčení, Vlaďka zas a znovu přemýšlí. Proč a kdo si to vymyslel? Vždyť v Košicích pomalu ani nikoho neznám. Strávila jsem tam necelé tři roky, tak kdo mě tolik nesnášel, že Mirkovi nalhal takový nesmysly? A on? On tomu slepě věří! Ani mi nedal možnost se hájit! A ještě byl schopný unést Dádu bez jediného slova! Utřela si slzy, jež se jí valily po tváři. Už půl roku dceru ani muže neviděla, věří, že dnešní den vše změní. Vybojuje si dceru zpět a Mirka už vidět nechce, i přes to, že ho opravdu milovala...

 

A je to tady! Vlaďka společně s matkou, vchází do jednací síně. Nízké stropy v ní vyvolávají ještě větší pocit úzkosti. Mrazí ji opovrhující a nesmlouvavé pohledy soudních přísedících. Chladné dřevěné lavice vzbuzují pocit zmaru a beznaděje. Celá se chvěje. Ví, že se nedokáže dál přetvařovat a hrát silnou. Pohledem stále hledá Drahušku a Mirka. Když nebyli na chodbě, doufala, že by mohli být uvnitř, ale k přelíčení se dostavila pouze tchyně.

Do jednací síně vchází předsedkyně senátu. Přísné rysy ve tváři napovídají, že nepůjde o lehký boj.

„To je dobré,“ šeptl jí její právník. „Otec tu není, soud k tomu určitě přihlédne. Hlavně klid,“ snažil se ji podpořit.

„Soudružko Mileno XY,“ oslovila soudkyně tchyni. „Jste babička nezletilé Drahomíry XY a žádáte, aby nezletilá byla svěřena výhradně do vaší péče,“ pokračovala dále. „Co byste uvedla jako hlavní důvod, k němuž by měl soud přihlédnout?“

„Soudružko soudkyně,“ začala tchyně svůj účelový projev. „Je třeba nahlížet na věc v širších souvislostech a nepodléhat všeobecným náladám. Jsem aktivní členkou KSČ, s výchovou dětí mám již četné zkušenosti. Jako bezúhonná občanka Československé socialistické republiky mohu zajistit pro svou vnučku tu nejlepší výchovu v socialistickém duchu. Jen v tomto prostředí bude zajištěn zdravý vývoj dítěte, jež do budoucna přinese prospěch celé naší socialistické společnosti. Z těchto důvodů se otec rozhodl ponechat výchovu výhradně v mé režii. Bydlení máme moderního typu s veškerým vybavením potřebným ke zdárnému vývoji dítěte. Co se týče matky, tak ta nemá dceři co nabídnout. Není členkou KSČ, a dokonce má i protisocialistické smýšlení. Podmínky, ve kterých žije, jsou zcela nevyhovující. Nemá vlastní byt, žije v jedné domácnosti s rodiči, kde stále ještě není koupelna a ani topení ve všech místnostech...“

Vlaďka přestala tchyni vnímat. Bylo jí z toho špatně. Co to tu plácá za nesmysly, to není soud, ale projev na schůzi KSČ, pomyslela si. A Mirek? Ten ani nepřišel. To je strašný! Jak mi to mohl udělat? Otřela si pot z čela. Tchyně pracuje jako předsedkyně z lidu, a tak je tu všechny zná. Přesně ví, co chtějí slyšet. Ale přeci mi ji musí dát, vždyť tady jde o dítě, ne o politický proces. Nebo proč je tak důležité, jestli už bydlíme v domě s topením ve všech místnostech? Proboha, kdyby měli vzít děti všem, kteří takto žijí, ...

Podívala se na svoji matku, která byla úplně bledá. Tak nervózní jsem mámu ještě nikdy neviděla, pomyslela si. V duchu jí stále zněla slova, která do kola opakuje tchyně.

„Nemajů kůpeleň a kůreně!“ K sakru! 

Jako by to bylo tak důležité. O to tu přeci vůbec nejde!

„Soudružko navrhovatelko, chcete k tomu ještě něco dodat?“ otočila se na ni soudkyně s dotazem.

Vlaďka vrhla pohled na svého právního zástupce. „Já bych chtěla říct...“

Právník jí skočil do řeči: 

„Ale to oni vědí, tady nejde o city. Tohle už je politická hra, nechte to na mně.“ Předstoupil před soud.

Vlaďka byla opět jako opařená. Proboha, jaká politická hra? Já tu bojuji o svou dceru! Byla si vědoma vykonstruovaných monstrprocesů 50. a 60. let, ale to s tímhle přeci vůbec nesouvisí. Tady se jedná o svěření dítěte do péče. Matka přerušila její myšleny slovy:

„Pojď, Vladuš, jdeme.“ V ten moment vůbec netušila, co se děje. Jako by byla duchem nepřítomná. Všichni usedly na chodbě, čekajíce na výrok soudu.

„Mami, já to nezvládnu,“ špitla a opřela se o ni.

„Sakra, Vladuno, buď silná!“ řekla matka důrazně.

„No, musím přiznat, že to bylo horší, než jsem čekal. Vaše tchyně má díky své aktivitě v KSČ neskutečný vliv. Musíme jen doufat, že soudkyně a přísedící tuto její zálibu nesdílí,“ prohlásil poněkud nejistě.

Obě si pohledem změřily tchyni. Stojí tu s naprosto sebejistým výrazem ve tváři, ani o ně okem nezavadí. Vlaďka se několikrát pokoušela navázat s ní kontakt a zeptat se na Drahušku, ona se k ní však pokaždé otočila se zády, čímž jí dávala jasně najevo svoji nechuť komunikovat. Vlaďka na ni vždycky pohlížela jako na pohlednou ženu středního věku. Dnes v ní však vidí pravý opak. Štíhlá, vysoká postava oblečená do hnědého kalhotového kostýmu, ruce založené na prsou, přísný až agresivní pohled čiší z mírně zakloněné hlavy. Dívá se tu na všechno svrchu. Stojí tu zkrátka ledová, bezcitná a silně emancipovaná žena bez jakékoli známky empatie. Vlaďka se z toho pohledu až oklepala.

„To je strašný,“ odvětila matka, čímž vytrhla dceru z krátkého zamyšlení. „A neměla Vladuna přeci jen jako matka říct alespoň pár slov? Třeba by to pomohlo.“

„Tady bohužel city nepomohou,“ odvětil právník. Debatu přerušilo chraplavě znějící hlášení z malého reproduktoru, který visel nad dveřmi:

„Prosíme účastníky řízení o svěření do péče, aby se dostavili zpět do jednací síně k vynesení rozsudku.“

„To byl teda fofr,“ pronesl udiveně a podal Vlaďce ruku, aby ji doprovodil k verdiktu. Zhluboka se nadechli a vešli dovnitř.

„Povstaňte,“ zaznělo z úst soudkyně z lidu, zvolené Okresním národním výborem v Košicích na návrh příslušného orgánu Národní fronty. Do hrobového ticha zaskřípal hluk odsouvajících se židlí. Právník stále držel Vlaďku za ruku.

„Vyslechněte rozsudek jménem Československé socialistické republiky. Okresní soud v Košicích rozhodl v hlavním líčení konaném dne 21. 6. 1969...“

Vlaďka se upřeně zadívala na předsedkyni. Je to žena, třeba má také děti, přeci nemůže... „...

ve věci svěření do péče nezletilé Drahomíry ... narozené ... takto.“

Prosím, prosím! Modlila se v duchu.

„Nezletilá Drahomíra ... se svěřuje do péče její babičce paní Mileně ... rozené ..., a to s odůvodněním...“

Vlaďka vrhla zděšený pohled na svou matku.

„Ne! To ne!!!“ To nemůže být pravda, přeci mi ji nemůžou vzít!

Zhroutila se k zemi.


 

Jako špatný film se jí to přehrálo znovu. Teď tu leží v nemocnici, upoutaná na lůžko. Co bude dál? Co budu dělat? Musím něco udělat, zkroušeně se dívá na své prázdné ruce...

path24.png
Uvidí matka ještě někdy svojí dceru?

A manžel?

Bude stále věřit pomluvám nebo své vlastní ženě?

Odpovědi na všechny otázky naleznete v mé knize...
Zpět

Sponzor knihy

Logo-Paulinihri.png
UntitledPost.jpg-24.png
Pavla Pavlíčková Kovaříková